Daughter of the Grimm - 3. kapitola

11. října 2013 v 18:17 |  Daughter of the Grimm


Název: Daughter of the Grimm
Téma: Grimm
Autorka: Shayla
Překlad: Edith Lartell
Postavy: Chantelle Burkhardt, Nick Burkhardt, Monroe, Pipp a další
Děj: Nickovi a Juliette se narodila dcera, která zdědila geny po otci a je jí souzeno být Grimmem. Chantelle, je ale úplně jiný druh Grimma než její otec. Trápí ji sny, které se stávají skutečností. Jak se zachová, když ve snu uvidí umřít vlastního tátu? Zda, se dokáže postavit svému strachu a zachránit ho, to zjistíte v následujících kapitolách. :)

3. kapitola - Věrný přítel

Běžela jsem tak rychle, jak jsem jenom mohla. Míjela jsem domy a ulice, dokud jsem nenarazila na místo, které jsem hledala. Nebylo to až tak těžké, najít jeho dům, přeci jenom jsem ho vídala každou noc ve snu. Rychle jsem přeběhla přes silnici, zamířila přímo k domovním dveřím, vyběhla těch pár schodů a zabušila na dveře.
"Už jdu, už jdu. Uklidněte se." Zaslechla jsem z druhé strany.
Netrpělivě jsem přešlapovala z místa na místo, dokud se dveře neotevřely. V tu chvíli v nich stál překvapený Monroe.
"Chantelle?"
"Mmm, ahoj…můžu prosím dál?" řekla jsem tichým hlasem.
Přikývl a ustoupil stranou, abych mohla vejít do domu. Rychle jsem vběhla dovnitř a posadila se na gauč. Monroe mě následoval a dal si přede mne židli, na kterou se poté posadil.
"Omlouvám se, že jsem přišla bez ohlášení, ale stalo se to znovu."
Monroe se na mě starostlivě podíval. "Co se stalo?"
"No usnula jsem při hodině….."na chvíli jsem se odmlčela…"za to mě prosím nesuď, ale mě ta hodina vážně nebavila….no a opět se mi zdálo o tátovi. Nebyl to úplně ten samý sen, byl trochu jiný." řekla jsem o něco hlasitěji.
"Co se změnilo?" zeptal se a tím mě donutil pokračovat.
"No byl jsi v mém snu a říkal jsi tátovi, že když doběhne na jedno místo, bude v bezpečí, ale on to nestihl a a….." Hlas se mi zlomil a v očích mě začaly pálit slzy. Rychle jsem je otřela, ale řinuly se dál, stále víc a víc. Nedokázala jsem zastavit pláč, skrze slzy jsem pohlédla na Monroea. "Nechci, aby můj táta umřel, Monroe." plakala jsem. "Jak to mám jenom zastavit???"
Postavil se a sedl si vedle mě. "Neboj se, vyřešíme to. Slibuju." Opatrně jsem mu položila hlavu na rameno a cítila jsem, jak se celá třesu. Bylo mi jasné, že uklidňování není Monroeovou silnou stránkou. Nemotorně mě objal a poplácal po rameni.
"Ví tvůj otec, že jsi tady?" zeptal se najednou a tím prolomil ticho.
Pozvedla jsem hlavu a trochu se ušklíbla. "Nikdo neví, že jsem tady."
"Měli bychom zavolat tátovi a říct mu to."
"Ještě ne." Vyhrkla jsem. "musím se tě zeptat, jestli nevíš o nějakém bezpečném místě v lese?"
Monroe vypadal zamyšleně. "No, nejsem si jistý. Jedno místo tam je. Kdysi jsme tam s Nickem zachraňovali jednu dívku. Ale její úkryt byl vysoko na stromě. Pochybuju ale, že by to bylo to místo z tvého snu....Ne, omlouvám se. O žádném takovém místě nevím." Řekla nakonec a mírně při tom zavrtěl hlavou.
Povzdechla jsem si a opřela hlavu o opěradlo pohovky. "Nevím, co mám dělat Monroe, můj táta s největší pravděpodobností zemře, protože nemůžu najít způsob, jak mu pomoci." Monroe seděl tiše a já se zatím znovu rozplakala. Hlavou mi létalo tolik myšlenek. Musel přeci být nějaký způsob, jak tátu zachránit. Musím se ponořit hlouběji do svých snů a najít nějaké možné řešení. Musí existovat jiný způsob, prostě musí. Najednou začal zvonit telefon. Monroe ho vytáhl z kapsy a pohlédl na display. "To je tvůj otec."
"Hej Nicku, co se děje?"
"Chantelle utekla ze školy. Musíme ji najít…."
"Dobře, dobře, Nicku… jenom se uklidni. Je tu se mnou. Tak přijeď a my ti všechno vysvětlíme."
"Já ji přetrhnu….no dobře… za chvíli sem tam" ozval se naštvaný hlas z druhé strany.
Monroe típnul hovor a pohlédl na mě. "Tvůj táta je na cestě."
"Byl hodně naštvaný?" zeptala jsem se.
Blutbad pohlédl vzhůru. "Mmmm….trochu."
"No dobře, stejně mi dá co proto."
Monroe přikývl a prohrábl si rukou vlasy. Vypadal trochu nervózně, ale to jsem byla i já.
"Monroe?"
"Hmm." zabručel a pohlédl na mě.
"Děkuju."
Blutbad se usmál, a potom už jsme jen mlčky seděli a čekali na tátu. Věděla jsem, že bude zuřit kvůli tomu, že jsem utekla ze školy. Ale nebyla to moje chyba. Byla jsem vyděšená a neměla po ruce nikoho, na koho bych se mohla obrátit. Lidé ve škole by to nepochopili a tak jsem neměla na výběr. Během chvilky se ozvalo zaklepání, nevím, kdo z nás vyskočil výš, jestli já nebo Monroe. Ale upřímně musím říct, že já. Jakmile se otevřely dveře, táta vběhl do pokoje a zastavil přímo přede mnou. Chytl mě za rameno a vytáhl mě na nohy, pohlédl mi hluboko do očí a zavrtěl hlavou.
"Proč si utekla ze školy Chantelle, co se stalo?!"
"Dej mi prosím šanci, já ti to všechno vysvětlím." řekla jsem rychle a setřásla tátovu ruku. Pomalu jsem se posadila zpět na pohovku a nevinně na něj pohlédla.
"Fajn, řekni mi to. Hned!" řekl naštvaně a posadil se naproti mně. Monroe zůstal stát a mlčky nás pozoroval. Když jsem začala tím, že jsem usnula při hodině. Myslela jsem, že pukne vzteky, ale jakmile jsem pokračovala, zlost z něj vyprchávala. Během chvilky jsem mu vše vypověděla a on jen seděl a zíral na mě.
"Takže existuje místo, kde budu v bezpečí?" Zeptal se ohromeně.
"Myslím, že ano. Ale Monroe neví, kde to místo je. A já taky ne." Odpověděla jsem sklesle a do očí se mi opět draly slzy.
Táta se podíval na Monroea a řekl. "Myslím, že bychom mohli zajít na procházku do lesa, co ty na to?"
Monroe souhlasně přikývl a táta vstal. Já usoudila, že už nemá cenu se vracet do školy, proto jsem se také zvedla ze sedačky, připravena odejít. Táta na mne pohlédl. "Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptal se.
"S tebou" řekla jsem pevným hlasem.
"Tak s tím ani nepočítej, vrátíš se zpátky do školy."
"Dneska už mě tam nedostaneš, ne po tom, co jsem utekla." Odvětila jsem a prošla kolem nich. Z hlouby duše jsem doufala, aby táta nic nenamítal a nakonec se tak i stalo. Společně jsme se vydali směrem k lesu. Procházeli jsme mezi stromy, když jsem si začala všímat některých částí lesa, které v mém snu hrály roli. Upozornila jsem na to tátu a poté ukázala směr, jakým jsem běžela. Táta s Monroem se na sebe podívali. Oba zřejmě už na tomto místě byli.
"Vy dva jste tu už byli?! Je to tak?" zeptala jsem se jich s podezřením v hlase.
Znovu na sebe pohlédli a poté táta odpověděl.
"Ano, byli. A to když jsem vyšetřoval ten případ unesené holčičky Blutbadem. Monroe mi u toho pomáhal, vlastně vystopoval jeho obydlí."
"Tak kde je ten dům?" Zeptala jsem se nedočkavě.
"Blízko" řekl Monroe a zavětřil.
"Myslíš, že právě tam by byl táta v bezpečí?" zeptala jsem se zvědavě Monroea.
"Možná, že ano. Žádný jiný tvor se k teritoriu Blutbada nepřiblíží. Kdyby ano, následoval by brutální a divoký boj." řekl jednoduše Monroe. Pomalu jsem přikývla a přitiskla se víc k tátovi. Ten položil ruku kolem mých ramen a řekl. "Neboj se. Toho chlapa jsme chytili. Nemůže nám ublížit." Monroe se na mě usmál a potom jsme pokračovali dál. Nevím, jak dlouho jsme šli, než jsem poprvé zaslechla nějaké zašustění. Přistoupila jsem ještě blíž k tátovi a ohlédla se za sebe. Nic jsem neviděla. Otočila jsem se a pokračovala dál. Ušli jsme sotva pár metrů, když jsem zaslechla stejný zvuk. Znovu jsem se otočila.
"Slyšeli jste to?"
"Co?" Zeptal se táta.
"To šustění."
"Chantelle, to bylo asi nějaké zvíře. Neboj se." řekl táta a poplácal mě po rameni. Byla jsem si jistá, že za námi něco je. Nějaké stvoření, které čeká na svou příležitost. Co když se ten sen vyplní dnes? Napadlo mě. Třeba je to ten důvod, proč jsem tak nervózní. Ne, nemůže se to stát dnes. Prostě nemůže. Pokračovali jsme dál, dokud jsme nenarazili na starý most. Byl dřevěný a celý porostlý mechem. Pomalu jsem vykročila směrem k němu, když mě táta zatáhl zpátky a zavrtěl u toho hlavou.
"Takhle ne."
"Tak jak?"
"Přes řeku."
Podívala jsem se na něj a zasmála se, "Děláš si srandu, že jo?"
"Ne nedělám. Ale myslím, že pro dnešek to stačí. Půjdeme domů."
"Díky bohu." Pomyslela jsem si.
Když jsme se vraceli, opět jsem uslyšela nějaké zvuky. Okamžitě jsem se otočila, ale opět nic neviděla. Táta mě vedl pryč.
"Tati…něco nás pozoruje." Řekla jsem a hleděla na něj naléhavě.
"Ne, Chantelle, nikdo nás nepozoruje. Jsi jen z toho všeho vyblázněná" Řekl.
Najednou se vedle nás objevil Monroe. V tu chvíli mě něco napadlo. S prosebným výrazem ve tváři jsem na něj pohlédla.
"Monroe, mohl bys prosím….no zavětřit…mám pocit, že nás někdo sleduje."
Věnoval mi otrávený pohled, jako by to bylo pod jeho úroveň, nakonec to ale udělal. Jakmile zdvihl nos do vzduchu, zarazil se a pomalými kroky přešel k nám.
"Nicku má pravdu, někdo tu je."

Všichni jsme se rozhlíželi kolem, ale nikoho neviděli. Neměli jsme potuchy, proti čemu budeme stát. Stáli jsme nehnutě a skoro nedýchali, když tu najednou někdo vyskočil z křoví a strhl mě k zemi.

**********************************************************************************************************************************
3. kapitola na scéně. Doufám, že si tahle povídka našla nějaké fanoušky, protože je opravdu zajímavá a myslím, že by byla obrovská škoda, kdyby ji nikdo nečetl. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Daughter of the Grimm?

Ano :)
Ne :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama