The Death is just beginning 1/2

2. dubna 2014 v 13:42 | Edith Lartell |  The Death is just Beginning

Připravila jsem si pro vás takovou delší jednorázovku, kterou jsem musela rozdělila na dvě části. Jedná se o zrození původní rodiny. Povídka je sestavena na základě mých představ a několika málo flashbacků ze seriálu :D Snad se bude líbit.


Death is just beginning 1/2

"Ale no tak Henriku....tebe nikdy nezajímalo, jak se jejich tělo změní? zeptal se Niklaus svého nejmladšího bratra.
"Zajímalo, ale je to moc nebezpečné...." odvětil Henrik. "Co když nás uvidí?"
"Neuvidí, schováme na stráni mezi křoví....tak budeme mít skvělý výhled a přitom budeme v bezpečí." řekl Niklaus vítězoslavně.
Jeho bratr chvíli přemýšlel, než nakonec souhlasil. "A kdy to chceš provést?"
"No přeměňují se pouze za úplňku a to má být za dva dny. Takže, za dva dny vyrážíme, bratříčku." radoval se Klaus, poté se ale zarazil a dodal. "Otci, ale ani slovo. Jinak je po nás. Rozumíš?!"
"Rozumím." potvrdil Henrik a společně se vydali zpět do vesnice.


O dva dny později

"Hej...Henriku...vstávej je čas." zašeptal Klaus a zatřásl se svým bratrem.
"CO? Už?!" řekl nejmladší bratr a protáhl se.
"Pššššt nebo zbudíš otce. Pospěš si."
"No jo no jo....už jdu." odvětil a vstal z postele.
Oba se pomalu oblékli a v úplné tichosti vyšli z domu do noční tmy. Jejich tváře zchladil studený vítr, který foukal ze severu a pohrával si s větvemi stromů. Celou vesnici ozařoval velký bílý měsíc, který na ně hleděl z nebe.
"Tak...kam teď?" zeptal se Henrik svého staršího bratra a rozhlédl se po vesnici.
"Pojď za mnou." odvětil Klaus a vydal se směrem k lesu. Zpočátku byl les průchozí, ale čím víc se blížili k jeho středu, bylo stále obtížnější prodírat se všelijakými houštinami a keři. Oba šli v naprosté tichosti lesem, dokud celý les neprostoupila ozvěna vlčího vytí.
"Slyšel jsi to?" zeptal se Henrik.
"Jo....už to začalo. Pospěš." vyhrkl Klaus a popadl svého bratra za ruku. Táhl ho za sebou směrem ke stráni, odkud měli koukat na vlčí přeměny. Po pár minutách doběhli na místo. Klaus zpomalil krok a lehce našlapoval. Poté se mírně přikrčil až nakonec si lehl na zem a plazil se na okraj stráně. Jeho bratr udělal to samé a potichu ho následoval. Jakmile se uvelebili, otevřel se jim neskutečný výhled na vesnici, v níž žili původní obyvatelé země. Uprostřed vesnice plápolal oheň a kolem něj tančili lidé. Tančili prazvláštní tanec, kroutili se do rytmů bubnů a zpívali písně v nějakém cizím jazyce.
"Co to dělají?" zeptal se zvědavě Henrik, ale oči od vesnice neodtrhl.
"Nemám tušení..."zašeptal Klaus,také dále civěl na vesnici. Vše trvalo ještě několik minut, dokud bubny zcela neutichly. Vesničané hleděli zpříma do ohně a ani se nepohnuly. Vypadalo to, že na něco čekají. A taky že ano, během vteřiny všichni trhli hlavami a pohlédli na oblohu. Z pod mraků se vynořil jasně zářící měsíc.
Chlapci na skále napětím ani nedýchali, věděli, že teď to přijde. Jakmile na vesnici dopadli první měsíční paprsky, někteří z lidí utekli do svých chalup a zbytek začal křičet bolestí. Jejich těla se začala přeměňovat, bylo slyšet to nechutné praskání kostí a vlčí vytí. Křik, pláč a bolest po několika dlouhých minutách ustaly a už se ozývalo pouze vlčí vytí. U ohně teď stálo několik vlků, různým barev a velikostí. Největší z nich byl v čele, zřejmě jejich vůdce. Byl to obrovský černý vlk se žlutýma očima.
"No myslím, že jsme viděli dost....je na čase odejít." řekl Klaus a pomalu vstal. Jeho bratr stále ležel na zemi civěl na vesnici.
"No tak...Henriku....jdeme..."
"Ale no tak...ještě chvilku." zabručel bratr, ale v ten moment se ozvalo zavytí. Oba chlapci nadskočili a podívali se po sobě.
"Jdeme HNED." zavelel Klaus a už byl na odchodu.
"Dobrý nápad..." řekl vystrašeně Henrik a už se hnal za Klausem. Oba běželi zpět ke své vesnici, jak jen nejrychleji to šlo. Měli pocit, že je někdo pronásleduje, chtěli ještě zrychlit, ale útěk jim znemožňovaly husté porosty. Prodírali se houštinami a dokud Klaus nezakopl a nesvalil se na zem. Henrik se zarazil a už se k němu vracel, aby mu pomohl.
"Nezastavuj...utíkej..." poručil mu Klaus a už už se zvedal na nohy. Henrik poslechl a běžel dál co mu nohy stačily. Klaus běžel hned za ním, ale jakmile uslyšel za sebou zašustění, zastavil se a zaposlouchal se do zvuků lesa. Chvíli bylo ticho, dokud z křoví nevyskočil obrovský šedý vlk a nehnal se za jeho bratrem.
"Nééééé." zaječel Klaus a rozběhl se za bratrem, než však stačil zasáhnout, ucítil prudký náraz ze zadu, který ho skolil k zemi. Okamžitě odlepil svou tvář od země a pohlédl do velkých žlutých očí, které patřili velkému černému vlkovi. Zíral na něj neschopen jediného slova, ani se nepohnul, ani nedýchal. Jen se utápěl ve žlutých očích.
"Nééé....Nikůůůů....ááááááá.....prosím néééé...nééé....." zazněl křik mladšího bratra, jehož zřejmě dostihl šedý vlk. To Nika probudilo. "Henriku..." zašeptal a rychlým pohybem vstal ze země. Stál tváří tvář černému vlkovi, a přemýšlel jak se přes něj dostat. Když ale zaznělo další bratrovo volání o pomoc, neváhal a rozběhl se za hlasem. Černý vlk ho však již nepronásledoval, zůstal stát na místě a hleděl za běžícím Niklausem.
Nick běžel, co mohl. Doufal, že je bratr v pořádku, měl o něj obrovský strach.
"Henrikůůů..." zaječel, ale nikdo mu neodpovídal. Nik měl už slzy v očích, ale nevzdával se, běžel dál a dál, až najednou zakopl o kořen stromu. Skrze slzy neviděl nic, otřel si proto tvář rukávem a rozhlédl se kolem sebe. Zděsil se, před ním leželo tělo jeho bratra. Nik okamžitě se vzchopil a po čtyřech dolezl k němu. Jeho bratr nedýchal, jeho bílá košile byla celá od krve a na krku měl velkou tržnou ránu, ze které se řinula krev.
"Henriku....no tak...vstávej...bratříčku..." Nik třásl s Henrikovým tělem, které bylo bez života. Bezmyšlenkovitě uchopil bratra do náruče a běžel, co mu nohy stačily zpět do vesnice. Jejich matka byla mocnou čarodějkou a Nik doufal, že Henrika zachrání. Řítil se lesem, svaly na nohou ho pálily od vyčerpání, ale snažil se to nevnímat a běžel dál. Párkrát za sebou uslyšel vlčí zavytí a to ho přimělo ještě k rychlejšímu běhu. Když doběhl na kraj vesnice, začalo nepatrně svítat. V očích ho pálily slzy, ale nevzdával se. Už byl téměř u domu, když z plných plic zařval. "Matkóóó"
Zbudil tím nepochybně zbytek vesnice, ale to mu bylo jedno.
"Matkóóó, prosím." zakřičel znovu, ale tentokrát slaběji. Z dřevěné chatrče vyběhla žena s tmavě blond vlasy a stačil ji jediný pohled, aby viděla, že je zle. Okamžitě vyběhl z domu přímo k Niklausovi, který se vyčerpaně sesunul na kolena a položil svého bratra k jejím nohám.
"Prosím, pomoz mu." plakal.
Matka se okamžitě sklonila k Henrikovi a přitiskla své prsty na jeho zkrvavený krk. Při jejím doteku se Henrikovi oči nepatrně zachvěly a pomalu otevřely. Trhaně se nadechoval, ale nedostatek krve mu bránil. Každý jeho nádech se stal smrtícím.
"M...matk..o...odpusť...." v tu chvíli se jeho hlava sesunula ke straně a zůstala nehybně na místě.
"Ne...to ne....Henriku...vstávej....prosím vzbuď se" vykvikl Nik a objal svého bratra. V matčiných očích se zaleskly slzy a pozvedla ruku aby zavřela svému nejmladšímu synovi oči. Pomalu mu sklopila víčka, a až na krvavé rány to vypadalo, že Henrik spí klidným spánkem. V ten moment vyběhl z domu otec a za ním Rebekah s Elijahem.
"Co se stalo?" zařval Mikael, když viděl mrtvé tělo svého syna. V ten moment zvedl Nick hlavu.
"Je to moje chyba. Vlci...." zašeptal
"Cos to řekl?"
"Je to moje chyba, otče." řekl tentokrát mnohem hlasitěji.
Mikaelovi ztvrdl pohled, byl plný nenávisti a zloby. "Jak si to mohl dopustit...jak si mohl nechat zabít svého nejmladšího bratra..."
"Otče...já..."
"Kdes byl, když vlci trhali jeho tělo."
"....nemohl...já..."
"Cos nemohl, zabil jsi ho." zařval na něj a udělal krok vpřed. Nikovi se leskly oči, nechtěl však utíkat, klečel na zemi bez pohnutí a čekal na to, co přijde. Na trest. Mikael napřáhl ruku, aby ho udeřil, ale jeho plán překazila Rebekah, která se rozeběhla k Nikovi. Objala ho jak jen mohla a on jí obětí oplatil. Mikael stáhl ruku, pohlédl na mrtvého syna a potom odešel směrem k lesu. Elijah, který dosud jen přihlížel, pohlédl na matku, která stále klečela vedle mrtvého syna. Zkrátil těch pár metrů a klekl si vedle ní. Pohlédl jí do uslzených očí a láskyplně ji objal.

************************************************************************************************************************************
Tak to je konec první části. Tak co? Líbilo? Osobně si myslím, že právě takhle nějak se to mohlo seběhnout. Nebo si myslíte, že to bylo jinak? Budu moc ráda za vaše názory :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wer Wer | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 21:06 | Reagovat

Vždy ma zaujímalo ako sa to vlastne celé takto udialo a toto bolo pekne vymyslené aj napísané. Teším sa na druhú časť.

2 Juliette Juliette | Web | 2. dubna 2014 v 21:30 | Reagovat

[1]: děkujůů :) mě to právě zajímalo taky, tak jsem si řekla, proč to nenapsat :D jsem moc ráda, že se ti první část povídky líbila, doufám, že se bude líbit i ta další :)

3 Wer Wer | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 18:42 | Reagovat

[2]: Kedy asi tak bude ďalšia časť?

4 Anička Anička | 24. června 2014 v 23:35 | Reagovat

vážně skvělé, taky mě to moc zajímalo, chtěla jsem psát povídku taky o Původní rodině, ale nějak nebyl čas ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama